Švýcarsko 2018 – Zlaté srdce v Curychu
Kategorie : Nezařazené , Novinky
Alte Kaserne
“Právě jsem vyrazil, za dvacet minut jsem tam!”, hlásí Lukáš.
Vypůjčil vozidlo na naši cestu do Švýcarska a blíží se do Žitné, abychom rychle naložili divadlo a vydali se na cestu. Míříme do Curychu, kam nás pozvala Jana, zakladatelka, ředitelka a učitelka Švýcarské školy bez hranic. Útlá, téměř anorektická osobnost nabitá energií a aktivitou. Máme doplnit hudební pásmo Daniela Dobiáše a ZUŠ Louny “Zpíváme s Masarykem” a hrou Zlaté srdce uzavřít program pro děti švýcarských emigrantů i současných expatů.
“Máš hady?”, ptám se Lukáše po příjezdu, ale nezkoumám jeho záliby v herpetologii, jako se spíš chci ujistit, že můžu nechat svá gumotextilní lana v Praze.
Auto je totiž plné k prasknutí a desku pro scénu z historického divadla po Danině babičce musíme přivázat na střechu. Jedeme ve čtyřech inscenovat hru, kterou jsme nastudovali pro 2 herce a 4 mluviče. Jana se nám svěřila, že rozpočet školy na akci stěží zvládl jeden autobus zpěváčků s doprovodem a tak pro naše divadélko zbylo sotva na benzín…
Cesta probíhá celkem hladce, trasa přes Stuttgart je poloprázdná. Určitě i proto, že vyrážíme už ve čtvrtek a páteční chaos se teprve chystá. Trochu se trápíme při tankování. CNG je zajímavý způsob, jak snížit náklady (kilometr vyjde jen na 1,10 Kč), ale snad každá pumpa si vymyslela vlastní konstrukci pistole i platební proceduru. Navíc se musí auto nafoukat plynem každých 300 km a plnící stojany jsou asi na desetině pump. Musel jsem si předem najít všechny čerpací stanice na trase…
Na hranicích Švýcarska se pozdě v noci marně zkoušíme koupit dálniční známku. Pumpa je beznadějně zavřená a tak se rozhodujeme pokračovat po státních silnicích. Rozjíždím se a náhle mi do cesty vjíždí a blokuje dráhu černé BMW a vybíhá z něj nějaký chlápek. Chvíli mi trvá, než pochopím, že i takhle může vypadat celní kontrola. On a ještě jeho kolega si nechají otevřít kufr našeho auta.
ZUŠ Louny „Zpíváme s Masarykem“
“Wir möchten marionetten Theatre in Zürich spielen.”, skládám pracně německou větu.
Celník žádá ukázat loutky, ale když naznačuji, že bych musel vyložit celé auto, mávne rukou a nechá nás jet.
Do Wallisellen k Janě přijíždíme s velkým zpožděním, až před 4. hodinou. Celá výprava se rychle vrhne do postelí, abychom stihli aspoň pár hodin spánku před náročným dnem.
Ráno totiž Jana přichystala pro nás a hlavně lounský soubor prohlídku města. Kromě dětských hřišť, přírodovědného muzea, nejstaršího místa, kde měli už v roce 15 př.n.l. celní stanici Turicum Římané navštěvujeme i kostel bývalého benediktinského kláštera Fraumünster. Že jeho základy pochází už z roku 853 asi nebylo dostatečné lákadlo a tak se místní opat rozhodl, že nechá vitráže kostelních oken vyrobit tehdy 90ti letému Marcu Chagallovi. Otázky konfese ho asi netrápily, protože podobné vitráže prý vyrobil i pro jeruzalémskou synagogu.
Prohlídku města rychle končíme před čtvrtou hodinou a spěcháme do Wallisellenu připravit sál na vystoupení. Jana mluví o starých kasárnách a tak očekáváme nějakou mohutnou, syrově studenou, zděnou budovu. Ale ne, Alte Kaserne jsou roubená stavba velikosti přerostlé stodoly a uvnitř velice útulné prostředí. Snášíme židle, stavíme stoly, scénu, zapojujeme elektřinu, prostě obvyklý cílevědomý chaos.
Představení začíná následující den po obědě. Otec Daniela Dobiáše vytvořil notový záznam Masarykových hudebních večírků a ty se staly základem dnešního programu. Dva náctiletí průvodci postupně čtou Masarykovo desatero pro děti a sbor dětí od 1. do 5. třídy zpíval písničky za doprovodu Dobiášova klavíru, křídlovky, flétny a rytmiky… Děti jsou úžasně vtaženy do děje pomocí různých soutěží a her a každou chvíli si některé odnáší omalovánky nebo obrázky.
Publikum
“Po takovém pásmu budou ty děti vyčerpané a neudrží pozornost.”, obává se principálka Libuška.
Přichází přestávka a my usedáme na svá místa. Vodiči berou do ruky loutky a Libuška se zvonečkem v ruce vypráví historii divadla.
“Tak už zazvoň!”, žadoní asi pětiletá holčička v první řadě. Publikum pobaveně zašumí…
Zvonek a opona se otevírá.
“To by byl býval netušil, že je svět tak veliký…”, začne Lukáš.
Schweigstillova hra o Jírovi, který šel do světa hledat štěstí dostává tady v zahraničí nečekané konotace.
“Ve světě štěstí nehledej, doma najdeš všechno, jen mít oči otevřené a ruce pilné!”, tvrdí Jírovi pohádková babička. Naštěstí nás nikdo nepřesvědčuje o opaku. Děti jsou pozorné a až na pár nezbytných výjimek sledují hru až do nečekaného konce, kdy se Jíra vzdává království a stává se prvním prezidentem.
„…tak už zazvoň!“
I taková byla doba v prvních letech republiky…
Po představení a aplausu k nám přichází statný muž s napřaženou pravicí: “Jsem starosta švýcarského Sokola Petr Chour…”, dostalo se nám poděkování za vystoupení. Česká škola bez hranic je totiž zaštítěna švýcarským Sokolem a velká část dětí v publiku také v Sokole cvičí.
Následující den vyrážíme co nejdříve na výlet do Luzernu. Lukáš ho vybral jako nejzajímavější cíl v okolí a tak slunečným ránem míříme do hlavního města sousedního kantonu.
Promenáda na břehu jezera je zalitá sluncem a davy lidí proudí kolem malých stánků. Festival sýrů! V každém stánku jsou vystavené kotouče, kvádry i plátky všemožných sýrů, všude nezbytné talíře plné vzorků s cenami. Připojujeme se k zástupu, ochutnáváme a nakupujeme.
Zaujali jsme…
Vynořujeme se na konci nábřeží a míříme k “nejstaršímu” zastřešenému mostu v Evropě. Teda…, byl by nejstarší, kdyby na konci 90. let neshořel. Jen díky tomu, že při rekonstrukci pečlivě zdokumentovali každé prkno a trám, jej mohli postavit zgruntu znovu.
Ještě absolvujeme výstavu plakátové tvorby na místní radnici, vylezeme na městské hradby a podíváme se na město shora a už je čas k návratu.
Stejnou cestou se vracíme zpět do Wallisellen a večer s Janou plánujeme, že za rok přivezeme opět novou hru.
Pondělní ráno ukazuje deštivou tvář. Vzduch voní tlejícím listím a po včerejším létě není ani památka. Vydáváme se na cestu domů. Lukáš řídí, já naviguji, zadní sedadla pospávají a za okny mizí zšedlé Švýcarsko, hory nahrazují kopce a my neradi míjíme odbočku na Rýnské vodopády. Cesta je dlouhá a chceme ještě dnes vyložit divadlo v Sokole a vrátit auto do půjčovny.
Co říct na závěr? Že každá další návštěva ve Švýcarsku je milejší a přátelštější než ta předchozí, že už máme i zárodek vlastního publika, že jak doufáme, naše vystoupení pomáhají udržovat a rozvíjet národního ducha v potomcích Čechů ve Švýcarsku.
