Sudetoněmecké muzeum (6. ledna 2024)
Kategorie : Nezařazené , Novinky
Myšlenka na vystoupení v Mnichově nás napadla hned v roce 2016 po prvním úspěšném zájezdu do Švýcarska do České školy bez hranic. Vůbec jsme netušili, jak dlouhá cesta k vystoupení povede. Mnichovská pobočka ČSBS zřejmě neměla vhodné prostory a i dostatečné fondy, ve zdejší pobočce Sokola byla situace podobná.
K obratu došlo až vloni na každoroční vzpomínkové akci v Öetzu, kde nám mnichovský bratr Jarda Verner navrhl oslovit Sudetoněmecké muzeum. Ukázalo se, že to byla skvělá myšlenka s výborným načasováním, protože na přelomu roku 2023/24 chystalo muzeum tématickou výstavu o českém loutkářství sestavenou ze sbírek manželů Anity a Hartmuta Naefeových. Jako doprovodné akce chystali dva workshopy a doplnění živou ukázkou loutkářské tradice se vysloveně nabízelo. Styčnou osobou byla pro nás Ricarda Wolf, se kterou principálka půl roku intenzivně připravovala představení.
Dana s Lukášem na forbíně
Museli jsme překonat řadu úskalí. Jedno z nich spočívalo v požadavku muzea na německojazyčné představení. Překlad hry do němčiny se ukázal jako menší problém. Nesmírně rychle si s ním poradila umělá inteligence, která obratem vytvořila zdařilý překlad. Potřeboval pouze malé korekce a překlady slovních hříček a přeřeknutí Kašpárka, bez kterých by příběh ztratil kouzlo.
Publikum německé verze
Zatímco českou verzi přestavení jsme chtěli realizovat s živou interpretací, kde všechny role mluví naživo sami herci, pro německou verzi se principálka rozhodla použít takzvanou dělenou interpretaci. Herci pouze vodí loutky a hlasy obstarávají mluviči, kteří přednášejí text z listu.
Tedy, cíl byl jasný, zbývalo jen najít herce, kteří s námi pojedou do Mnichova, nastudovat s nimi text se správným přízvukem a správným přednesem a hotovo! Na mne připadla role Prince, roli Krále získal hilfák Jarda Řeřicha, ale kde vzít Vodníka a Kašpárka? Principálka oslovila řadu přátel a známých jak z Čech, tak i Německa, ale bez úspěchu. Nakonec Vodník připadnul obětavému Jardovi Vernerovi z Mnichova a Kašpárek našel svého mluviče v Renatě Šíchové z Brodu n.T. To bylo řešení, které by před covidem nikomu ani na mysl nepřišlo! Chtít nastudovat hru se souborem na vzdálenost 450 km? Jenže covid mávnul proutkem a všichni umí s internetem a Teamsy.
Další výzvou, jak se dnes rádo říká, byla výslovnost. Obsah textu člověk brzy pochopí, ale kdo nám vysvětlí, s jakou intonací a výslovností věty číst? Obával jsem se, abychom nemluvili tou protektorátní němčinou s drnčivým R a vyslovováním každého slova zvlášť. Nakonec jsem dostal nápad a vytočil číslo PR oddělení Goethe institutu. Popsal jsem situaci a za chvíli jsem získal kontakt na rodilou mluvčí Therese, která zároveň umí i česky. Následující den, ve středu, jsem jí poslal text a v pátek mi vrátila celou hru načtenou do telefonu!
Začalo usilovné cvičení. Číst si německý text potichu je úplně jiný příběh, nežli přednášet nahlas. Najednou se ukázalo, že mluvidla jsou prostě naučená na některé slabiky a shluky písmen, zatímco jiné přes pysky nejdou… Problémy jsem neměl jen já. Také Jarda Řeřicha stále nemohl najít tu správnou polohu pro svou roli krále. Záviděli jsme Renatě jejího Kašpárka, který přišel na svět „na první dobrou“, jak říkají filmaři.
Zkoušky probíhaly u nás v obývacím pokoji, postavili jsme rodinné divadlo a před něj počítač se zapnutou kamerou. Kolem se sesedli přítomní mluviči a jelo se! Projevila se důkladná příprava a po dvou vzdálených zkouškách jsme bylo nastudováno.
Jarda vede forbínu před německou verzí
5. ledna přišel den odjezdu. Sbalili jsme divadlo, naložili soubor a vyrazili na Mnichov. Cesta proběhla hladce a pozdě večer jsme dorazili na hotel, který se nacházel pár set metrů od Sudetoněmeckého muzea. Budova muzea působí impozantně, čtyřpatrový objekt z bílého pískovce s moderní architekturou zaujal Lukášovo oko stavebníka.
Následující den ráno nás čekal velký sál se stovkou míst k sezení a vysokým podiem. Rychle jsme postavili scénu a usilovně začali cvičit forbínu, skvělý úvod, ve kterém Lukáš s heligonkou a loutkou Dr. Tyrše představuje historii Sokola, sokolských loutkových divadel a ještě stihne ukázat sokolský kroj, prapor a s dětmi zacvičit pár cviků.
První představení bylo pro Sokoly v češtině. Jarda Verner nás ujišťoval, že nebudeme na diváky v přesile. Prý rozeslal pozvánku nejméně 160ti kontaktům a že jich aspoň část dozajista přijde.
Nakonec jsme mu dali za pravdu, v sále se nám sešlo kolem 40 diváků. Představení skvěle vyšlo. Děti napjatě poslouchaly od začátku do konce. Zvláštní rozdíl ve srovnání s našimi sokolíčky, pro které je loutkové divadlo daleko rutinnějším zážitkem…
Německé představení bylo naplánováno na odpoledne. Napjatě jsme odhadovali počet diváků, protože její propagaci měla na starosti pouze Ricarda. Plná chodba před sálem nás opravdu překvapila. Nakonec jsme hráli pro více než 100 diváků. Na repliky nečekaně reagovalo i dospělé publikum a na závěr jsme se dočkali velkého aplauzu!
Děkovačka po německé verzi
Po představení jsme si šli prohlédnout loutkářskou expozici. Myslím, že rozsahem 1400 exponátů docela konkuruje loutkářskému muzeu v Chrudimi. Také stálá expozice muzea je pozoruhodná. Shrnuje artefakty ze všech 42 sudetských enkláv na území Československa. Jednotlivé oblasti mezi sebou příliš nekomunikovaly, takže se vyvíjely autonomně, s rozdílnou materiální kulturou, zvyky a dialekty. Všechny exponáty mají dvojjazyčné popisy, takže jsou přístupné i těm, kdo němčinou nevládnou. Pokud do Mnichova někdy zavítáte, rozhodně si tohle muzeum nenechte ujít.
Tím naše angažmá v Sudetoněmeckém muzeu skončilo. Při loučení jsme velice oceňovali skvělou organizaci a péči. Rozloučili jsme se s příslibem, že pokud dramaturgie muzea bude potřebovat opět loutkové představení, budeme velice rádi a přijedeme.
S loutkami v publiku
