Zpracování klasické pohádky z pera Františka Langera, tak jak ji hrál svým dětem.

Hru jsme nastudovali s novými loutkami od akademické sochařky Evy Matoušové.

 

Podívejte se na fotografie z našich představení.

 

 

Zajímavé je, jak o hře referuje diplomová práce Radky Loukotové:

Perníková chaloupka

Langerova loutková úprava pohádky Perníková chaloupka vyšla poprvé 25. 12. 1925 v Lidových novinách v rubrice Dětský koutek. V podobě knihy ji vydalo pražské Vilímkovo nakladatelství jako součást Loutkových her Malého čtenáře, redigovaných Jindřichem Veselým. V roce 1954 a 1960 byla v takřka stejné textové podobě rozmnožena agenturou Dilia.

Perníková chaloupka představuje z hlediska žánru autorskou úpravu lidové pohádky.  Má čtyři dějství, v nichž zachovává známý syžet: děti se ztratí v lese, najdou perníkovou chaloupku, za uloupnutí perníku jsou uvězněny, ale upečení v peci se ubrání tím, že do pece strčí samu ježibabu. Tradiční děj však autor obohacuje o několik nových prvků, které rozeberu níže.

Jako postavy se ve hře objevují sourozenci Jeníček a Mařenka, jejich otec („tatík“), ježidědek a ježibabka. Chybí zde postava macechy, a tudíž motiv nenávisti k dětem a jejich vyhnání z domu. Je to jeden z jevů, na kterém se odráží patrné zjemnění, které prostupuje celou pohádku. Reflektuje ho dále:

 samotné pojmenování postav (tatík, ježibabka – namísto otec, ježibaba);

 eufemizace chudoby a nalezení jejího (velmi zjednodušujícího) řešení: „TATÍK přichází: Mám hub plný koš, a až je prodám, budu mít na chleba a snad i na mléko pro děti. Ale jsou tu v lese i jiné užitečné věci. Budu zde sbírat lískové oříšky, ty lidé taky rádi kupují, potom brusinky, ty maminky rády zavařují, a na běloučkých břízkách rostou pěkné metly, ty jsou také leckde potřebné. A tak mi les dá živobytí.“ A později:„Teď už máme co jíst, hodný les nám dává houby, oříšky, brusinky, i ty metličky prodávám v městě, peníze tržím a mohl bych jim [dětem] koupit chléb a mléko, i máslo, i nové botičky na zimu […]“;

 zakomponování nových postav do děje – ptáčků. Ptáčkové vystupují patrně jen akusticky, jejich zpěv je transformován (na základě zvukové podobnosti) do lidské řeči. Právě oni působí jako hybatelé děje – Langer tedy odbourává motiv otcovského selhání (úmyslné opuštění dětí v lese) a zmírňuje i druhou variantu, motiv dětské viny (svévolné porušení otcovského zákazu vzdálit se), tím, že nahrazuje příkaz otce příkazem ptáčků:

 

„PTÁCI: Trhá, trhá.

Jahody, jahody.

Z cukru, z cukru?

Kluku, kluku!

Pět peněz, pět peněz.

JENÍČEK: Říkají, že trháme jahody, že jsou jako z cukru, a volají, že nám za ně dají pět peněz. Pojď jim je prodat, Mařenko!“

Z hlediska postav je zajímavé i rozložení charakterových vlastností mezi sourozenci. Zpočátku jsou postavy charakterizovány typově – Mařenka je svědomitá, zodpovědná, pracovitá, Jeníček bezstarostný, hravý. Nejlépe se to ukazuje na jejich odpovědi ježibabě, co dovedou:

„MAŘENKA: Já umím vařit, uklízet, prát, žehlit, šít, mýt podlahu, nádobí.“

„JENÍČEK: Já umím skákat po jedné noze, honit káču, hrát špačka, pouštět draka. A taky umím hodně jíst.“

 

Jeníček ale také prokazuje samostatnější myšlení, na rozdíl od Mařenky, která je zvyklá poslouchat rozkazy. Když ji Jeníček prosí, aby pro něj nevytápěla pec, odpovídá: „Musím, Jeníčku, sice by se na mne panička zlobila.“  Jeníček působí ve srovnání s Mařenkou mnohem živěji, uvěřitelněji, a také na rozdíl od ní prochází během děje určitým vývojem. Zatímco na začátku je tím, kdo podlehne mámení ptáčků a poruší slib daný otci, kdo neposlechne Mařenku a i potřetí láme perníček a také kdo na rozdíl od Mařenky ne-umí nic užitečného, na konci dovede najít řešení komplikované situace a znovu uposlechnutím ptáčků zachraňuje sebe i sestru. Přijímá také některé její zralé vlastnosti, jako je nezištnost – v závěru třetího dějství říká: „Ale nejdříve si nalámeme hodně perníku, odneseme jej tatíčkovi, aby se měl také dobře.“

Pohádka si v Langerově pojetí zachovává jistou míru didaktického vyznění. Základní poselství je ve varování před neposlušností: děti neuposlechly svého rodiče a málem za to zaplatily životem. Tato didaktická linie je postavou tatíka přímo vyslovena: „Řekl jsem jim, aby odtud neodcházely, a přece tu nejsou. Již měly asi dost jahod a šly tedy domů. Půjdu za nimi, ale není to od nich hezké, že mne neposlechly a nečekaly zde na mne.“  Druhý aspekt, který je pro děti motivační, je posun Jeníčkova charakteru – zejména proto, že je pojatý tak, aby jim byl blízký, působil pro ně živě.

Pohádková symbolika je přítomna hlavně v aplikaci trojího opakování (např. když děti loupají perník, dvakrát se jde ven podívat ježidědek, kterého odbydou, teprve potřetí vyjde ježibabka a chytí je). Funkčně působivé je využití opakování na začátku třetího dějství:

„JEŽIDĚDEK přijde: To je kapitálskej kousek, to se tak hned nevidí, je kulaťoučkej na všech stranách, je měkoučkej, je tlusťoučkej na tři prsty. Už by z něho byla moc dobrá pečínka.

JENÍČEK: O jé, co to o mně povídají?

JEŽIBABKA: Taky si myslím. Jedl za tři a je vykrmený, jak se patří. Co abychom si ho už dnes upekli?

JENÍČEK: O jé, co to se mnou zamýšlejí?

JEŽIDĚDEK: Upeč ho, Ježibabko, mám na něho sto chutí.

JENÍČEK: O jé, co to se mnou udělají?

JEŽIBABKA: Tak víš co, Ježidědku, jdi do lesa a nasbírej tam sedmero koření: pepř, zázvor, kmín, papriku, puškvorec, hřebíček a vanilku. Aby byla pečínka hodně dobrá.

JENÍČEK: O jé, jak se z toho dostanu?“

Gradace je založená na trojím opakování, které napočtvrté vyvrcholí zvoláním, jež přenáší těžiště z pasivního úleku do aktivní snahy nalézt řešení.

Perníková chaloupka se v Langerově podání odlišuje také využitím humoru, a to v několika rovinách. Docíleno je ho jednak jazykově (mísením lexikálních prostředků z různých vrstev spisovného i nespisovného jazyka, vnášením moderních slov a frází – např. oslovením „paničko“ patřícím ježibabce), jednak určitou pragmatizací, která demytizuje pohádku a konfrontuje ji s reálným světem, jak dokládají následující dva příklady:

„JEŽIBABKA: Ale dá to opatrování, taková chaloupka z perníku! Mouchy ji chtějí sníst, mravenci ji chtějí sníst, myšky mají na ni chuť […].“

„JEŽIDĚDEK: Jen ho [Jeníčka] udělej pěkně naměkko, to víš, že mám špatné zuby.“

Tyto postupy jsou charakteristické pro žánr autorské pohádky, jehož bude Langer v dalších dílech využívat. Už tato pohádka k němu inklinuje.

Z hlediska realizace na domácím divadle je hra technicky nenáročná. Scény se odehrávají ve dvou prostředích – v lese a před perníkovou chaloupkou. Na jevišti se vyskytují maximálně tři loutky zároveň. Scénické poznámky nekladou žádné nároky na prostředí nebo vzhled postav (obojí je v tomto případě do značné míry typizované), popisují také pouze jednoduché činy postav (např. přijdou, odejdou, schovají se). Menší pozornost si vyžádala jen rekvizita lopaty, u které je popsáno, jak ji uzpůsobit, aby ji mohly loutky uchopovat. V samotném závěru hry využívá Langer zcizovacího efektu – přiznává iluzivnost předvedeného děje a odstraňuje pomyslnou bariéru mezi jevištěm a hledištěm. Jak dokládám následující citací, důvod to mělo velmi pragmatický.

„TATÍK: […] Ale hlad nemám, mně perník nedávejte. Víte co, dejte jej dětičkám, které tak pěkně poslouchaly, co my jsme tady pro ně hráli.

A Mařenka rozdá malému, ale váženému obecenstvu těch několik kousků cukroví, které přináší v svém košíčku, čímž se tato hra stane velmi oblíbenou.“

S ironií sobě vlastní zároveň autor relativizuje kvalitu svého textu, když oblibu hry odůvodňuje prostým uplacením diváků rozdáním cukroví na konci – jako by na to, co se na jevišti odehrávalo do té doby, dětský divák rázem zapomenul.