Author Archives: Tomáš Kešner

Představení pohádky Budulínek

Ve středu 20. listopadu 2019 v 18:00 předvedeme pro sokolíčky i veřejnost představení veršované pohádky o Budulínkovi.

Dýňování na Kozím plácku

V Praze je 7.500 ulic, nejmíň 54 náměstí, ale jen jeden plácek… Kozí plácek! A právě na něm se  ve čtvrtek 3.10.2019 konalo Dýňování – roztomilá akce pro děti, kterou pořádalo sdružení Prevence dětem.

Pozvali nás, abychom  sehráli dvě dopolední představení O čem král doma nevěděl pro děti z mateřských školek. Představení málem narušilo počasí. Když jsme akci za slunečného počasí babího léta plánovali, nikoho nenapadlo, že může přijít vítr a déšť… Poslední předpověď hrozila obojím, naštěstí jen v přeháňkovém provedení.  Ale nasmlouvané nešlo vzít zpátky. Aspoň jsme si vymínili, že v případě hrozící pohromy můžeme ještě v den představení akci zrušit na místě.

Ráno bylo chladné a na nebi mezi honícími se mraky prosvítala modrá obloha. Snad to vyjde, přáli jsme si… Ale uvítali jsme, že nám pořadatelé určili místo pod košatým stromem. Stavba scény, zkouška zvuku a už přišla první dávka diváků, dvacítka dětí v signálních vestách, kterým učitelky roztomile říkaly „žabičky“. Pokud existuje klasifikace diváků, tohle bylo elitní publikum třídy „A“! Pozorné, vděčné a reagující… Akce i přes nestandardní obsazení klaplo úplně hladce. Principálka totiž musela svou roli přenechat Petrovi, který zaskakoval za absentujícího Lukáše. Stejně pohodové bylo i druhé , které následovalo za malou chvíli. Další várka žabiček se lišila jen drobným detailem – každá měla na vestičce nápis YMCA s telefonním číslem.  Že by se tyhle děti častěji ztrácely…?

Ještě jsme nedohráli a začalo mžít. Dlažba ulice zmokla, ale husté větve stromu nás ochránily. Už dlouho jsme tak rychle nebalili. Loutky, technika, paravány, konstrukce – sotva byly v bezpečí vozíku, mrholení přešlo v pořádný déšť.

Tak tohle asi bylo letos poslední představení pod širým nebem!

 

Pražský deník

Tyršův Děčín 2019

Právě jsme se vrátili z Děčína… Tyršova Děčína!

Náš loutkářský soubor byl pozván, abychom pomohli s oslavami výročí Miroslava Tyrše, který se 17. září 1832 v Děčíně narodil. Na břehu Labe před Tyršovou sochou jsme v neděli sehráli oblíbenou hru „O čem král doma nevěděl“.

A jaké to bylo? Jedním slovem: bezvadné! V sobotu večer se soubor sešel před děčínským nádražím u pražského rychlíku a zamířil k sokolovně TJ Sokol Maxičky. S místními, tedy hlavně sestrou Dášou Toncarovou, jsme stihli prohodit jen pár slov na uvítanou u dohořívajícího ohně a zmocnit se posledních dvou piv z končícího sudu.

Ráno studené paprsky podzimního slunce slibovaly krásný den a my se s naší mobilní scénou přesunuli na druhý břeh Labe pod děčínský zámek. Měli jsme hodinu na postavení divadla a přípravu na představení, které se po pietním aktu zahajovalo nedělní program „Sokol v akci“. Na souboru byla znatelná nervozita daná částečně přítomností České televize a částečně skutečností, že nám neumožnili vyzkoušet jejich zvukovou aparaturu. Naštěstí jsme byli v rukou profesionálů z místní rockové kapely a tak když se hra rozeběhla a král začal prohánět Kašpárka, zazněla zvuková stopa z reproduktorů skvěle. Jen odezva počítače čekajícího na aktualizace způsobila trochu delší palmu po rozevření opony. Ale publikum nám zřejmě tuto drobnůstku prominulo, protože závěrečný potlesk podporovaný i místním moderátorem nám zněl skvěle.

Kašpárek Tour 2019

Stejně jako v předchozích letech i letos zahajujeme prázdniny šňůrou představení nazvanou Kašpárek Tour 2019.

• 1.7.2019 17:00 Telč, Panský dvůr, O čem král doma nevěděl, Perníková bouda
• 2.7.2019 17:00 Telč, Panský dvůr, Večer s Giňolem
• 4.72019 16:00 CHATREK Komorník, O čem král doma nevěděl, Perníková bouda

Pokud budete mít cestu kolem, určitě se zastavte!

O čem král doma nevěděl (pro sokolíčky)

Ve středu 17. dubna v 18:00 zahrajeme našim malým sokolíčkům reprízu hry „O čem král doma nevěděl“.

Pražský Tajtrlík 2019

V sobotu 23.4.2019 měl náš soubor čest zahajovat 15. ročník loutkářské přehlídky Pražský Tajtrlík. Na dvoudenní přehlídce amatérských loutkových divadel jsme měli příležitost ukázat před odbornou porotou inscenaci představení Kašpárek a Rusalka na motivy Dvořákovy opery.

Představení odehrála Dana Kešnerová s Petrem Skácelem s „hilfáky“ Jiřím Hlavešem a Katkou Skácelovou. Dvěma hlavním vodičům vypomáhala Žofka Skácelová – desetiletá představitelka budoucí generace loutkářů.

Představení se nevyhly technické potíže. Po sestavení scény se ukázalo, že zvuk z místní aparatury je beznadějně plochý. Orchestrální pasáže Dvořákovy hudby zněly jak z telefonního sluchátka. Po chvíli tápání jsme zjistili, že zvukové kartě počítače odešly basy a museli jsme rychle najít náhradu. První jednání proběhlo bez problémů, ale při druhém se projevil rozdíl v ovládání přehrávacích programů Apple a Windows. Místo tónů úvodní scény 2. jednání se spustilo 3. jednání. Loutky se ani nehly, ale zvukař nereagoval… Situaci zachránila Dana, když se vydala před diváky a vysvětlila, že si loutky postavily hlavu.

Nakonec představení dopadlo dobře. Za rok od premiéry jsme propracovali choreografii pohybu loutek, pořídili novou výpravu od Evy Matoušové, vylepšili práci se světly a nyní čekali na podněty od hodnotitelů – Miroslava Hartmanna, Ireny Marečkové, Vladimíra Tausingera.

Asi jsme porotě trochu zamotali hlavu. Představení jasně vybočilo z naší dosavadní linie tradičního loutkového divadla. Namísto hodnocení, které by jednoznačně řeklo, že byla inscenace dobrá nebo špatná, zněly výroky jako: „Zvolili jste obtížnou cestu…“, „Kdo nic nezkusí, nic nezkazí…“. To samozřejmě doplněno dílčími pochvalami za některé aspekty (vodník, světla,…) a podněty pro vodění loutek apod.

Pro náš soubor je to úspěch. Před rokem jsme potřebovali najít představení vhodné i pro zahraniční publikum nezávislé na jazyku. Že jsme se vydali obtížnou cestou jsme věděli od samého začátku. Vystoupení na přehlídce potvrdilo náš názor, že za výslednou inscenaci se vůbec nemusíme stydět.

 

 

 

Sletové divadlo 2018

Loutkové divadlo Sokola Pražského Kašpárek se zapojilo do širokého spektra sletových událostí představeními v Divadle Kampa. V pondělí 2.7.2018 uvedlo dvě reprízy hry O čem král doma nevěděl.
„Budeme hrát na sletu!“ oznámila nám principálka Líba po návratu ze schůze vzdělavatelů.
Skvělé, ale kterou hru? V repertoáru máme několik desítek her, ale vždy jen jedna nebo dvě jsou nacvičené. Rusalka a Kašpárek na motivy Antonína Dvořáka se pro slet nehodí, opera je přeci jen nejistý žánr. Zlaté srdce v kulisách rodinného divadla je příliš komorní, Divadlo Kampa potřebuje větší scénu… Nakonec volba padla na hru O čem král doma nevěděl – pohádku legionáře, spisovatele a lékaře Františka Langera.
„Vystoupení bude na začátku sletového týdne v pondělí.“ upřesnila Líba.
„V pondělí? To máme jet na šňůru Kašpárek Tour!“ namítla Dana, která má na starosti kalendář. Každý rok totiž začátkem prázdnin část souboru vyráží na sérii představení po Čechách.
„Tak musíme vyrazit později, o vystoupení na sletu nemůžeme přijít.“ A tak se stalo. Týden před vystoupením zabalit loutky, připravit kulisy. Scénu máme ve vozíku na dosah Divadla Kampa, při nejhorším ho tam dotlačíme.
„A v pátek před tím jsme slíbili půjčit divadlo do České televize! Musíme ho odvézt v pátek ráno na Kavčí hory a někde ho uložit přes víkend, protože celý Tyršův dům bude vzhůru nohama.“
„Tak domluvíme, ať nám vozík nechají na Kavkách do pondělí, mají tam hlídané parkoviště.“ skvělý nápad.
Volám do ČOS, že bychom si chtěli vozík vyzvednout v pátek.
„V pátek? To je vyloučené. Areál se zavře ve čtvrtek a do konce sletu se nic nedostane dovnitř ani ven!“ zní kategorická odpověď. Následuje řada stresujících telefonátů a nacházíme řešení. Vozík dopravíme do areálu televize ve čtvrtek, vyzvedneme si jej před vystoupením.
Pondělní ráno se prodíráme s vypůjčeným autem dopravní špičkou a víceméně načas přijíždíme se skládací scénou na Kampu. Před obědem začínáme stavět. Práce jde od ruky, Divadlo Kampa známe už z minulého sletu. Scéna stojí, rychle instalujeme osvětlení, zapojujeme kabely. Místní technik mi vysvětluje, kam pustíme zvuk, jak se ovládají světla, domlouváme signály, kdy zhasnout a kdy rozsvítit a vše je připraveno. Otevírají se dveře a děti s doprovodem proudí do sálu. Za chvíli jsou všechna sedadla obsazená a představení může začít.
Principálka na předscéně uvádí hru. Potřetí zazvoní, opona se roztáhne a ozve se dusot koňských kopyt. Král přijíždí na scénu… Publikum je pozorné, na hru reaguje. Princův náznak ekologického aktivismu nikoho neruší a víla mu za to pomůže přemoci nerudného vodníka.
Druhé představení následuje chvíli poté s malou komplikací. Ne všichni návštěvníci se dozvěděli o rezervačním systému a tak na představení dorazilo neplánovaně patnáct dětí z Berouna. Sedadla byla beze zbytku obsazená a musela přijít ke slovu improvizace. Dáváme na zem před první řadou molitanové sedáky a problém je vyřešen. Děti jsou šťastné a my jsme rádi, že jsme je nemuseli nechat odejít s nepořízenou.
Představení proběhne hladce stejně jako to předchozí. Tahem ovladače na mixážním pultu rozsvěcím sál a s požitkem vychutnávám úlevu po předchozím napětí. Hra se povedla, publikum tleská a loutky přicházejí se rozloučit. Na souboru je znát únava, ale jsme rádi, že jsme mohli přispět ke zdaru XVI. všesokolského sletu.

Švýcarsko 2018 – Zlaté srdce v Curychu

“Právě jsem vyrazil, za dvacet minut jsem tam!”, hlásí Lukáš.

Vypůjčil vozidlo na naši cestu do Švýcarska a blíží se do Žitné, abychom rychle naložili divadlo a vydali se na cestu. Míříme do Curychu, kam nás pozvala Jana, zakladatelka, ředitelka a učitelka Švýcarské školy bez hranic. Útlá, téměř anorektická osobnost nabitá energií a aktivitou. Máme doplnit hudební pásmo Daniela Dobiáše a ZUŠ Louny “Zpíváme s Masarykem” a hrou Zlaté srdce uzavřít program pro děti švýcarských emigrantů i současných expatů.

“Máš hady?”, ptám se Lukáše po příjezdu, ale nezkoumám jeho záliby v herpetologii, jako se spíš chci ujistit, že můžu nechat svá gumotextilní lana v Praze.

Auto je totiž plné k prasknutí a desku pro scénu z historického divadla po Danině babičce  musíme přivázat na střechu. Jedeme ve čtyřech inscenovat hru, kterou jsme nastudovali pro 2 herce a 4 mluviče. Jana se nám svěřila, že rozpočet školy na akci stěží zvládl jeden autobus zpěváčků s doprovodem a tak pro naše divadélko zbylo sotva na benzín…

Cesta probíhá celkem hladce, trasa přes Stuttgart je poloprázdná. Určitě i proto, že vyrážíme už ve čtvrtek a páteční chaos se teprve chystá. Trochu se trápíme při tankování. CNG je zajímavý způsob, jak snížit náklady (kilometr vyjde jen na 1,10 Kč), ale snad každá pumpa si vymyslela vlastní konstrukci pistole i platební proceduru. Navíc se musí auto nafoukat plynem každých 300 km a plnící stojany jsou asi na desetině pump. Musel jsem si předem najít všechny čerpací stanice na trase…

Na hranicích Švýcarska se pozdě v noci marně zkoušíme koupit dálniční známku. Pumpa je beznadějně zavřená a tak se rozhodujeme pokračovat po státních silnicích. Rozjíždím se a náhle mi do cesty vjíždí a blokuje dráhu černé BMW a vybíhá z něj nějaký chlápek. Chvíli mi trvá, než pochopím, že i takhle může vypadat celní kontrola. On a ještě jeho kolega si nechají otevřít kufr našeho auta.

“Wir möchten marionetten Theatre in Zürich spielen.”, skládám pracně německou větu.

Celník žádá ukázat loutky, ale když naznačuji, že bych musel vyložit celé auto, mávne rukou a nechá nás jet.

Do Wallisellen k Janě přijíždíme s velkým zpožděním, až před 4. hodinou. Celá výprava se rychle vrhne do postelí, abychom stihli aspoň pár hodin spánku před náročným dnem.

Ráno totiž Jana přichystala pro nás a hlavně lounský soubor prohlídku města. Kromě dětských hřišť, přírodovědného muzea, nejstaršího místa, kde měli už v roce 15 př.n.l. celní stanici Turicum Římané navštěvujeme i kostel bývalého benediktinského kláštera Fraumünster. Že jeho základy pochází už z roku 853 asi nebylo dostatečné lákadlo a tak se místní opat rozhodl, že nechá vitráže kostelních oken vyrobit tehdy 90ti letému Marcu Chagallovi. Otázky konfese ho asi netrápily, protože podobné vitráže prý vyrobil i pro jeruzalémskou synagogu.

Prohlídku města rychle končíme před čtvrtou hodinou a spěcháme do Wallisellenu připravit sál na vystoupení. Jana mluví o starých kasárnách a tak očekáváme nějakou mohutnou, syrově studenou, zděnou budovu. Ale ne, Alte Kaserne jsou roubená stavba velikosti přerostlé stodoly a uvnitř velice útulné prostředí. Snášíme židle, stavíme stoly, scénu, zapojujeme elektřinu, prostě obvyklý cílevědomý chaos.

Představení začíná následující den po obědě. Otec Daniela Dobiáše vytvořil notový záznam Masarykových hudebních večírků a ty se staly základem dnešního programu. Dva náctiletí průvodci postupně čtou Masarykovo desatero pro děti a sbor dětí od 1. do 5. třídy zpíval písničky za doprovodu Dobiášova klavíru, křídlovky, flétny a rytmiky… Děti jsou úžasně vtaženy do děje pomocí různých soutěží a her a každou chvíli si některé odnáší omalovánky nebo obrázky.

“Po takovém pásmu budou ty děti vyčerpané a neudrží pozornost.”, obává se principálka Libuška.

Přichází přestávka a my usedáme na svá místa. Vodiči berou do ruky loutky a Libuška se zvonečkem v ruce vypráví historii divadla.

“Tak už zazvoň!”, žadoní asi pětiletá holčička v první řadě. Publikum pobaveně zašumí…

Zvonek a opona se otevírá.

“To by byl býval netušil, že je svět tak veliký…”, začne Lukáš.

Schweigstillova hra o Jírovi, který šel do světa hledat štěstí dostává tady v zahraničí nečekané konotace.

“Ve světě štěstí nehledej, doma najdeš všechno, jen mít oči otevřené a ruce pilné!”, tvrdí Jírovi pohádková babička. Naštěstí nás nikdo nepřesvědčuje o opaku. Děti jsou pozorné a až na pár nezbytných výjimek sledují hru až do nečekaného konce, kdy se Jíra vzdává království a stává se prvním prezidentem.

I taková byla doba v prvních letech republiky…

Po představení a aplausu k nám přichází statný muž s napřaženou pravicí: “Jsem starosta švýcarského Sokola Petr Chour…”, dostalo se nám poděkování za vystoupení. Česká škola bez hranic je totiž zaštítěna švýcarským Sokolem a velká část dětí v publiku také v Sokole cvičí.

Následující den vyrážíme co nejdříve na výlet do Luzernu. Lukáš ho vybral jako nejzajímavější cíl v okolí a tak slunečným ránem míříme do hlavního města sousedního kantonu.

Promenáda na břehu jezera je zalitá sluncem a davy lidí proudí kolem malých stánků. Festival sýrů! V každém stánku jsou vystavené kotouče, kvádry i plátky všemožných sýrů, všude nezbytné talíře plné vzorků s cenami. Připojujeme se k zástupu, ochutnáváme a nakupujeme.

Vynořujeme se na konci nábřeží a míříme k “nejstaršímu” zastřešenému mostu v Evropě. Teda…, byl by nejstarší, kdyby na konci 90. let neshořel. Jen díky tomu, že při rekonstrukci pečlivě zdokumentovali každé prkno a trám, jej mohli postavit zgruntu znovu.

Ještě absolvujeme výstavu plakátové tvorby na místní radnici, vylezeme na městské hradby a podíváme se na město shora a už je čas k návratu.

Stejnou cestou se vracíme zpět do Wallisellen a večer s Janou plánujeme, že za rok přivezeme opět novou hru.

Pondělní ráno ukazuje deštivou tvář. Vzduch voní tlejícím listím a po včerejším létě není ani památka. Vydáváme se na cestu domů. Lukáš řídí, já naviguji, zadní sedadla pospávají a za okny mizí zšedlé Švýcarsko, hory nahrazují kopce a my neradi míjíme odbočku na Rýnské vodopády. Cesta je dlouhá a chceme ještě dnes vyložit divadlo v Sokole a vrátit auto do půjčovny.

Co říct na závěr? Že každá další návštěva ve Švýcarsku je milejší a přátelštější než ta předchozí, že už máme i zárodek vlastního publika, že jak doufáme, naše vystoupení pomáhají udržovat a rozvíjet národního ducha v potomcích Čechů ve Švýcarsku.